Den čtvrtý až šestý: Kninské skryté tajemství a útrapy na Sinjalu
Jak krásná a naplňující může být teplá postel a probuzení v ní až v poledne! Dnes není kam spěchat a celé město Knin mi leží u nohou. Jak jsem měl později téhož dne zjistit, doslova.
Po běžných ranních rituálech jsem popadl batoh a vyrazil do města. V centru města mě upoutala cedule s lákavým nápisem: Hrad doprava, 600 metrů. Proč ne, řekl jsem si a stočil své kroky k pravé ruce. Po chvíli už jsem si to znovu štrádoval do kopce, ale co byste chtěli – Balkán je vše, jen ne nížinné území bez hor.
Při cestě vzhůru jsem začínal tušit, co mě čeká, jelikož hrad čněl nad městem až hrozivě vysoko. Po zaplacení vstupného jsem se dal do prozkoumávání hradních cest a hradeb, které nabízely i různé výhledy na město. Nekonečné uličky mě nakonec vyplivly až na nejvyšším bodě hradu s chorvatskou vlajkou a sochou prvního chorvatského prezidenta. A jako bych ráno předjímal věci budoucí, najednou mi nejen město, ale i celý kraj ležel u nohou. Pak jsem se znovu vydal na cestu. Přes veškeré obavy tyto místa s jejich panoramaty stojí za vidění. A to je jen začátek.
Na hradě a v jeho okolí se mi líbilo tak moc, že jsem si nakonec našel pohodlné místečko a začetl se do knihy. Během celé mé exkurze jsem potkal asi šest lidí. A nebýt té značky, třeba bych sem ani nezamířil.
Když jsem absorboval všecky ty krásy okolo mě, sešel jsem dolů na zasloužené pivo a ještě se na chvíli začetl v hradní restauraci. K večeru po nákupech jsem se vydal na pokoj, kde mě čekala paní pronajímatelka, která mě pozvala na kafe. To jsem přeci nemohl odmítnout, a tak, přestože každý mluvíme jiným jazykem, jsme asi hodinu kafrali. Ruce, nohy i Google Translator dostaly ten večer hodně zabrat!
Následující den se hned s prvními ranními paprsky otevřely i moje oči. Zabalil jsem si pár potřebných věcí, nasedl do auta a vyjel ke Glavaši. Glavaš je malá, zapadlá vesnice, kde však začíná stezka na nejvyšší horu Chorvatska a jeden z vrcholů Dinárských hor – Sinjal. Lehce po osmé hodině ranní už jsem byl nastoupen na stezce a začal stoupat – jak jinak – vzhůru. A už prvních pár kilometrů napovídalo, že žádná procházka růžovoučkým sadem to nebude.
Po chvíli jsem minul první záchytný bod, zříceninu starého hradu, občerstvil se a pokračoval dál. Cesta místy vedla hezkými pěšinkami v trávě, aby je po pár metrech vystřídaly ohromné balvany, takže jsem se chvílemi měnil na kamzíka. A hlavně, kdo by to byl řekl, stále vedla vzhůru. Po necelých dvou hodinách přišel čas na druhý záchytný bod – studánka ve výšce přesně 1 000 m n. m. Využil jsem ji k větší pauze a k doplnění vody, která mi došla už asi před hodinou.
Jak jsem tam tak seděl, vyrašila ve mně myšlenka, jestli tady nemůžou být náhodou medvědi. Úspěšně jsem tak sám sebe vystrašil a radši si to zkontroloval na internetu. A opravdu, strýček Google mi potvrdil, že v Dinárských horách se můžou výjimečně objevit medvědi. Takže prostě můžou, sakra! Vyzbrojil jsem se tedy nebezpečně vypadajícím kamenem, který by případného medvěda zajisté odrazil.
S myšlenkami na tu přerostlou chlupatou šelmu s dlouhými drápy jsem se dal znovu do kroku. Ale medvěd rychle přestal být mou největší starostí. Za studánkou totiž začalo neuvěřitelně strmé stoupání a každý další metr cesty byl vykoupen kýblem mého potu. Navíc, někde sice byla vyšlapaná cestička v trávě, ale většinou jsem musel jít po ostrých kamenech, které mě zcela vyčerpaly. Když jsem tedy došel k chatičce o pouhých 200 výškových metrů dále, voda už zase byla fuč.
Nohy sice protestovaly, ale stejně se zvedly a nesly mě dále. Za chatkou však zase zavrávoraly, protože viděly, co je čeká. Mě samotného polil mrazivý pot. Dosavadní hrozivé stoupání, které jsem úspěšně zvládl, bylo totiž oproti tomuto pouhým kopečkem kdesi v Holandsku. Jímala mě hrůza a opravdu se mi nechtělo pokračovat, ale musel jsem dál. Nahoře, na úplném vrcholku stoupání, jsem uviděl tyč s ukazatelem cesty. Vylez k ní, říkal jsem si, nic horšího už být nemůže. Haha, naivko!
Lezl jsem k ní asi hodinu, s přestávkami co pár minut, protože se mi nedostávalo dechu ani síly v nohách. Konečně jsem se vydrápal k ukazateli a… Chtěl jsem začít brečet. Horizont to přede mnou zlomyslně ukrýval, ale teď jsem viděl, že cesta pokračuje dále v podobném duchu jako doteď, a na jejím viditelném konci další ukazatel. Přestávkami jsem sice trávil už více času než samotnou chůzí, ale opět jsem se zabejčil a supěl dále.
A tak uběhla další hodina, zdolal jsem cestu k dalšímu ukazateli, jazyk na vestě, bez vody, bez energie, pohlédl jsem na nový horizont a… Cesta znovu pokračovala nahoru k ukazateli! Už nemůžu, sakra, si ze mě ta hora dělá legraci? (ano, mami, samozřejmě že jsem byl takto slušný…!) Pak mi naštěstí naskočilo, že mám v batohu dvě jablka, jedno jsem v rekordním čase spořádal a už jsem zase stoupal. Soustředil jsem se už jen na lidi, kteří mě v myšlenkách hnali dál. Prostě to musím dát, musím!
Stoupal jsem opravdu hodně dlouho a za třetím ukazatelem uviděl cosi postaveného na lehkém vyvýšení. Zkontroloval jsem si, jaké výšky jsem za ty hodiny urazil. 1 500 metrů nad mořem! 500 výškových metrů našlapáno do 1 kilometru stoupání! Proklel jsem všechny balkánské i ostatní bohy a s energií zcela na dně jsem šel prozkoumat onu vyvýšeninu. Byla to jen hora kamení poskládaná kolem sebe. Ale když jsem se podíval doprava, čekalo mě překvapení. Chata! Namířil jsem si to k ní. Nikdo v ní nebyl, naštěstí však venku stál tank s vodou, takže jsem hned pár litrů vypil a další vodu si nalil do lahve. Na cedulích u chaty pak bylo napsáno: Vítejte na jakémsi kopci 1 645 m n. m., doleva ještě hodinu a budete na vrcholu. Ještě hodinu?! V mém podání by to byly nejméně hodiny dvě, možná i víc.
Ale nejsem přece žádné ořezávátko, a posilněn vodou jsem se znovu rozpohyboval. I kdybych tu měl položit život, tak to dám! ….no, další úsek mám tedy trochu v mlze. Nohy se znovu začaly flákat a přidaly se k nim i plíce. Stoupání nahradila jakási sinusoida po hřebeni – chvíli dolů, pak hodně nahoru. Cestička se námahou zhroutila už před drahnou chvílí a teď nebyla k nalezení. Pak se přede mnou zjevily dva obrovské kopce a až za nimi jsem zmerčil svůj cíl. Výškoměr mi hlásil 1 710 metrů nad mořem a já věděl, že už to dál nepůjde.
Plahočil jsem se prudce elegantním stylem krok, sun, krok a má vyčerpanost na tom proklatém hřebeni se nedá popsat. Hrozně rád bych vám ten stav vylíčil, ale na to snad ani slova neexistují. Nicméně se mi nějakým způsobem podařilo přelézt přes první obrovskou horu, poté i přes tu druhou, a svůj cíl jsem uviděl přímo před sebou. Jako na dlani si tam stál, jen tak, jako by se nechumelilo. Dělil mě od něj zhruba kilometr. Ale jak jsem tam tak seděl a sbíral síly, už to nešlo. Přes všechny myšlenky na dokázání si čehosi to prostě nešlo. Výškoměr mi hlásil 1 846 m n. m., což je trošku podivné, vzhledem k tomu, že Sinjal měří 1 831 metrů, ale co už.
Jen správní chlapi si přiznají porážku a já musím uznat, tento den se pro mě stal druhou největší životní prohrou. Prostě jsem selhal, bez výmluv a vytáček. Smutně jsem vstal a šel zpátky. Tušil jsem, že budu rád, když to stihnu dolů. A hlavně má nová paní domácí má instrukce čekat do sedmé večerní a pak volat policii. Ups.
Cesta zpět k chatě byla hrozná. Odpočíval jsem tím stylem, že jsem se jednoduše rozplácl na kameni a nechal po sobě přebíhat ještěrky a jinou havěť. Tehdy jsem si uvědomil, že dolů nedojdu a moje jediná šance je ta chata. Šel jsem k ní další dvě hodiny (nebo k ní možná stále ještě jdu, nejsem si zcela jistý) a naštěstí to byla turistická chata pro podobné případy, jakým jsem byl já, takže byla otevřená. Chvíli jsem jen tak seděl a odpočíval, pak vypil všechnu vodu a s povděkem zhltl i jindy nenáviděnou konzervu, kterou jsem v chatě našel.
Zbývalo vyřešit problém s mojí paní domácí, jelikož jsem nechtěl, aby kvůli mně zburcovala záchranáře, když jsem byl relativně v bezpečí. Signál v této výšce vypadával, ale nakonec se mi podařilo zavolat na 112 a situaci vysvětlil. Ujistili mě, že na její telefonát budou připraveni, paráda. Chvilku jsem se pak díval na vskutku nádherný západ slunce, ale stále mě tížil můj spektakulární neúspěch. Pak už jsem si jen lehl na dřevěnou podlahu v patře a usnul.
Zima mě probudila v půl páté ráno. Z okna byly vidět hvězdy a byla to fakt krása. Ještě na chvíli jsem usnul a po rozednění si zabalil, nechal v knize vzkaz s pěti kunami za konzervu a vyrazil. Zase se mi nechtělo, ale musel jsem. Byla sobota, a tak jsem po cestě konečně potkal také pěknou řádku lidí mířících nahoru. Vůbec jsem jim nezáviděl. Klesání bylo náročné, ale vůbec ne tak, jako včerejší stoupání, a dole jsem byl za tři hodinky.
Doma na mě už ze dveří volala má chorvatská hostitelka Kde ty Tomáš!!! a já začal s omluvami. Pak mi popsala, že skutečně volala na 112, kde jí uklidnili a skutečně vyřídili můj vzkaz. No vida, jak se umím dorozumět, a ne že ne!
Po blažené sprše jsem si s ní i jejím manželem dal výtečný oběd a bylo mi hned lépe. Chvilku jsme ještě hovořili, třeba o možném prodloužení pobytu o jednu noc, načež mi sdělila, že dneska jsem tu přece nespal, takže další noc mám přece zaplacenou. To jsem samozřejmě striktně odmítl a výměnou za peníz zůstal na další noc.
Když nad tím teď zpětně přemýšlím, asi by bylo lepší a hlavně bezpečnější to vzdát dříve, ale zkusil jsem to. A jak že to bylo? Ach ano! Kdo nikdy nic nezkusil…
S přáním všeho dobrého,
Tomáš Zeman
…protože můžu.