Den devátý – Rozjímání v Sutjesce
Ráno jsem se rozloučil se Sarajevem a vyjel jsem směrem do národního parku Sutjeska. Tentokrát se z rozlehlých plání staly hluboké rokle lemované skalami, a zatímco jsem se dal do jejich objevování, přehlédl jsem značku omezující rychlost. A stačilo zajet jen za nejbližší zatáčku, abych byl za svou nepozornost potrestán. Stáli tam totiž policisté, kterým můj prohřešek neušel. Ani jeden z nich však neuměl anglicky, jen pár slov německy, ale to jsem jim zase nerozuměl já.
Nicméně jsem pochopil, že mám zaplatit pokutu ve výši 50 eur. Začal jsem se tedy kát jako malý kluk, načež si policista kamsi zapsal mé údaje a vrátil mi doklady. Po různých slovních i ručních obratech jsem pochopil, že platit asi nemusím. Asi. Možná mám u bosenské policie stále zapsaný dluh, ale kdo ví. Pokračoval jsem dál.
Jižní krajina mě přivítala silničkami úzkými jak tělo asijské ženy a skalami tak monumentálními, že i Gottwaldův památník na Letné by jim záviděl. Za chvíli jsem dorazil do svého cíle u národního parku. Ubytování jsem našel v prostorách bývalého chlívu pod obrovskou horou, takže po zabydlení se v pokoji a cigaretě na dvorku ke mně přišla i pasoucí se kráva. Nádhera.
Vydal jsem se k parku. Po cestě jsem nepotkal ani živáčka, a tak jsem si říkal, jestli se mi zase nepodařilo zabloudit. Mapa u parkoviště mi ale napověděla, že v parku už jsem a je všude okolo mě. Nechal jsem tam tedy auto a vydal se na průzkum. Na nedalekém výběžku jsem našel památník obětem balkánské války, odkud byl neuvěřitelný výhled, takže jsem znovu dlouho fotil a obdivoval. Na výhledy mám poslední dobou opravdu štěstí! Užíval jsem si tedy ty vysoké zalesněné hory s roklinami a šumící řekou pod nimi, a potom jsem se blíže porozhlédl po památníku. Na jeho vrcholu jsem našel jakýsi pomník s názvy armád účinkujících v té nešťastné válce.
Důkladný průzkum by mi zabral spoustu času, ale dostal jsem chuť na zlatavé potěšení, které jsem si dopřál i s chutnými bramborami v restauraci mého hostitele. Pak už jsem se jen odebral do mého pokoje pod horami, kde jsem usnul.
S přáním všeho dobrého,
Tomáš Zeman
…protože můžu.