Den první – Bludné mosty i jiné vídeňské záludnosti
Ráno jsem se rozloučil se svými rodiči a vyrazil vzhůru za poznáním, aniž bych věděl, co mě na cestě čeká či co mi přinese. První kilometry začaly rychle naskakovat na naší nejlepší a zcela ojedinělé dálnici D1, kde mi hlavou probíhala spousta myšlenek. Třeba jako ta, že jsem si zapomněl polštář! Ale přede mnou už vystrkovalo své panelákové růžky mocné město na východě, všemi milované Brno, a tak jsem se jako správný dobrodruh rozhodl upřít svůj zrak pouze dopředu a nikdy se neotáčet.
A tak se stalo, že jsem dorazil do Mikulova, kde jsem zastavil, abych od místních získal nějaké informace. Paní v bance mi poradila, kde vyměnit peníze za lepší kurz a díky blízké benzince mi na přední sklo přibyla ozdoba v podobě rakouské dálniční známky. Zbývala už jen jediná, ryze česká věc, kterou jsem musel udělat – potěšit můj žaludek pořádným, dozlatova osmaženým řízkem. Bez toho by to zkrátka nešlo. Když jsem ochotně splnil tuto svou povinnost, vyrazil jsem směrem na Vídeň.
Uháněl jsem rychle, takže když jsem dorazil do rakouské metropole, věděl jsem, že mám dost času i na menší expedici. Zaparkoval jsem v nákupním centru, kde štědře nabízeli 3 hodiny parkování zdarma, vzal batoh a po svých se vydal k nejbližší pamětihodnosti, slavnému Präteru. Cestou jsem fotil okolí a na chvíli se mě zmocnil ten omamný pocit neuvěřitelnosti, že se jen tak procházím Vídní. Ale netrval dlouho, protože jsem si uvědomil, že jsem teprve na začátku a přede mnou na mě čekalo ještě více nevšedních zážitků.
A jeden z nich už mi nedočkavě klepal na dveře! Zatímco jsem šel po mostě, který se zdál nekonečným, díval jsem se do mapy, podle které už bych měl vidět Präter a přilehlý park. Došel jsem dokonce i k tomu parku, ale ať jsem namáhal oči, jak jsem chtěl, to slavné ruské kolo nikde. To jsem se opravdu ztratil ve Vídni? Ale hej, komu se poštěstí nenajít jednu z dominant Vídně, že jo! Když jsem zjistil, že opravdu jsem na správné adrese a kolo je nyní rozmontované, dal jsem si zaslouženou cigaretku a vyrazil zpět. Nechtěl jsem jít stejnou cestou a kousek ode mě se tyčil fotbalový stadion. Fotbal miluji, a tak jsem zamířil k němu. Udělal jsem si s tímto krásným stadionem pár fotek a zkoumal jsem možnosti, jak a kudy dále. Můj pohled padl na nedaleký most. Vydal jsem se k němu.
Jenže Vídeň má asi jiné měřítko nebo co, protože jak se most zdál blízko, tak blízko opravdu nebyl. A navíc se na něj nešlo nijak dostat! Ale já se nevzdal a po vystoupání ohromného krpálu jsem se nakonec ocitl na onom zpropadeném mostě. Jenže na špatné straně, která byla určena cyklistům. Ehm. Snažil jsem nevnímat jejich překvapené a často odsuzující pohledy, a přešel jsem most. Konečně!
Mé nadšení trošku polevilo, když jsem zjistil, že most ústí na ostrově a navazující cesta nebyla v dohledu. Mohl jsem jít přes ostrov k prvnímu mostu, kterým jsem přicházel, nebo se k němu vrátit po břehu. Vyhrála druhá možnost. A tak, zatímco kilometry v nohách přibývaly, 3 hodiny parkování samozřejmě už dávno vypršely. Cesta od jednoho mostu k druhému byla nekonečná.
Když jsem věděl, kde jsem, šlo se mi lépe, ale odpočinkových zastávek stále přibývalo. K autu jsem dorazil dost vyčerpaný a neulevily mi ani ty dvě hodiny navíc, které jsem si musel připlatit. Namáhavost mého neplánovaného výletu dobře dokumentuje téměř 18 nachozených kilometrů (Endomondo) a nový rekord v počtu kroků za den (Samsung Health). No, děkuju pěkně, Vídni! Nalil jsem do sebe asi litr vody, nasedl do auta a nechal Vídeň za zády.
Mířil jsem ke slovinským hranicím. Po 3 hodinách jsem zastavil u benzinky a připravoval se na svou první noc strávenou v autě. Jestli jsem se bál? Ne asi! Ale po pár hodinách bdění se mi konečně podařilo usnout a jen s jednou přestávkou jsem spal až do časného rána.
S přáním všeho dobrého,
Tomáš Zeman
…protože můžu.