Den dvanáctý – Malebnosti černohorského podhůří

Na své další zastávce v černohorské Podgorici mě očekávali v 13:30, tak jsem spánku moc nedal a vstal brzy. Rozloučil jsem se majitelem, dal napít mému švédskému oři a vyrazil do Černé Hory.

Cesta k ní mě na chvilku zanesla i zpět do Bosny, a tak jsem se s ní alespoň mohl rozloučit. Hraniční přechod z Bosny do Černé Hory byl malý a přeplněný, ale po průjezdu se přede mnou rozprostřela krajina, ve které jsem nikdy předtím nebyl. Prvních pár desítek kilometrů měla podobný ráz jako Bosna, ale o poznání upravenější. Silnice byly krásně sjízdné, až jsem se musel smát. Pak, po přejetí jednoho horizontu, se přede mnou objevilo obrovské údolí s jezerem, na jehož konci stálo město. Hádáte dobře, zastavil jsem a… kochal se. To se vám tu prostě stává často.

Poté jsem pokračoval dolů k městu Niksič. Zpoza okna to vypadalo na pěkné město, ale můj dnešní cíl byl jinde, takže jsem tentokrát nezastavil. Po 20 kilometrech krásné cesty podél pohoří vedle mě jsem dorazil do hlavního města, do Podgorice, které našemu oku jako hlavní město moc nepřipadá, jak je maličké. Našel jsem své ubytování a začal zkoumat okolí. Zamířil jsem do Staré čtvrti (starým čtvrtím se v této části světa prostě nevyhnete, jsou všude), které vévodila věž s hodinami ještě z dob Osmanské říše a také místní mešita. Po následném odpočinku mě nohy zanesly k místnímu fotbalovému stadionu, který byl bohužel zavřený, a tak jsem si ho jen zvěčnil a v restauraci si dal dva budvajzry na posilnění.

Dále jsem si prošel místní náměstí s fontánou a obchodní ulicí, která měří asi tak půl kilometru, a to ještě s oběma přivřenýma očima. Celou Podgoricu byste obešli možná za slabé dvě hodinky, ale zato je to malebné městečko, které se řídí heslem ,,čeho je moc, toho je příliš‘‘. A to se mi líbí.

Pak jsem narazil na poštu, odkud jsem poslal své pozdravy do světa, a kde se mi také stal první úraz. Tedy, já jsem ten úraz způsobil někomu jinému – zatlačil jsem do otočných dveří, kde jeden starý pán šikovně nechal ruku. Z prstu mu crčela krev a já se začal omlouvat. Doufám, že Černohorci ví, co znamená ,,sorry‘‘. S tím jsem radši ukončil své objevování a vydal se zpět do bytu.

S přáním všeho dobrého,

Tomáš Zeman

…protože můžu.

Korekce a úprava textu: Miloš Fuciman