Den třináctý a čtrnáctý – Hodžovo ti(y)ranské dědictví

Někdo se ve svém volnu nedokáže vypelešit ani ve dvanáct, ale to asi nemá za okny takovou krásu, jakou nyní mám já. Každá minuta tady strávená v posteli je ztrátou, takže devátá hodina v Podgorici mě už zastihla na nohou u černohorského moře. Našel jsem si výběžek se zříceninou hradu, který jsem si prolezl skrz naskrz a našel spoustu míst na focení i mé klasické kochání se.

Pak už mě čekala cesta do albánské Tirany. Vedla extrémně úzkou silničkou, která se u hranic naštěstí důstojně rozšířila na obvyklou velikost. Asi proto, aby dokázala pojmout ty fronty aut, které na hranici čekaly – já tam strávil dobrých 40 minut, během kterých jsem byl svědkem i prohledávání albánského autobusu hraničářským psem.

Za hranicemi už pro mě byla připravena dobrá silnice, která se nijak neklikatila a vedla nížinami přímo za nosem do hor v dáli. Příběhy vypráví o místních řidičích všelijaké věci a opravdu někdy předvedou překvapivý manévr, ale tím se vlastně od zbytku světa moc neliší. Měl jsem namířeno do kempu u hlavního města, a přestože jsem se párkrát ztratil, cestu jsem nakonec našel. I když prašnou. Když jsem dorazil do cíle, vyzpovídal jsem pár místních kvůli informacím a prošel se po místní venkovské přírodě v čele s jezerem.

Další den už jsem si trochu přispal a začal promýšlet další plány. Chtěl jsem se dostat do centra Tirany, kde ode mě bylo vzdáleno 15 kilometrů, ale auto jsem chtěl dnes nechat odpočívat. Jako bych ji v duchu přivolal, najednou se vedle mě zjevila kolegyně kempařka a už mi předávala číslo na taxi, které jezdí pro kemp. Zavolal jsem ho a za chvíli už v něm seděl.

Řidič byl mladý kluk, který uměl anglicky lépe než já. Doporučil mi pár místních památek, ale nejdříve mě vysadil u fotbalového stadionu místního Dynama, do kterého jsem dokonce proklouzl a udělal pár fotek.

Potom už mě zavezl do centra, kde jsem začal s prohlídkou města. Všechno důležité je vtěsnáno na takové dva kilometry čtvereční, takže netrvalo dlouho a viděl jsem sochu národního hrdiny Skanderbega a různé veřejné budovy – muzea, galerie a samozřejmě i betonové bunkry, které jsou rozmístěny po celé zemi. Jsou pozůstalostí svérázného diktátora Hodži, který se obával toho, že jeho zemi postihne stejný osud jako Československo v neslavném roce 68.

Vcelku překvapivě je Tirana krásným městem, které by se nikde v Evropě neztratilo. Najdete v ní spoustu krásných budov a třeba i Náměstí Matky Terezy, která se sice narodila ve Skopje, ale její rodiče byli z Albánie. Co se Albánců samotných týče, o těch existuje spousta předsudků, ale co jsem měl možnost vidět, jsou to dobří lidé, stejní jako kdekoli jinde. Den jsem zakončil tradičně v restauraci dvěma škopky a pak už mě můj taxikář odvezl zpět do kempu.

S přáním všeho dobrého,

Tomáš Zeman

…protože můžu.

Korekce a úprava textu: Miloš Fuciman