Den osmnáctý a devatenáctý – Sofijské obludnosti a zlato z Čech
Den číslo 18, strávený v bulharské Sofii, jsem pojal velmi odpočinkově – jen jsem ležel, četl jsem si a poslouchal hudbu. Však už si to taky po takové době na cestě zasloužím!
To devatenáctý den byl už zase ve znamení návratu na staré dobré balkánské koleje. Kolem poledne už byste mě našli ve víru velkoměsta, kde mě přivítalo chladné počasí. Pod náporem přibývajících kroků jsem ale brzy na místních 8 stupňů zapomněl. Procházel jsem okolo významných staveb jako třeba Národní muzeum, chrám Alexandra Něvského, Národní galerie, mešita Banja Baši, katedrála Kyriaki, Palác soudu nebo socha cara Alexandra.
Došel jsem také k orosené sklenici českého Staropramenu a Národnímu stadionu Vasila Levského. Tam jsem se snažil přemluvit strážného, ať mě pustí dovnitř, ale přestože jsem využil svých nově nabytých zkušeností z albánských hranic a snažil se mu podšoupnout i nějaký ten bakšiš, ani to s ním nepohnulo. Ještě chvíli jsem hledal nějaký utajený a nehlídaný vchod, ale nakonec mi musela stačit jen fotka vchodu hlavního.
Další zastávkou byl Palác kultury. Název, u kterého si prostě musíte představit ohyzdnou komunistickou budovu bez duše a jakéhokoli náznaku krásy. Ovšem ten sofijský, přátelé… no, nebyl žádnou výjimkou, samozřejmě. Alespoň že se nachází v obrovském parku plném lidí a je zkrášlený fontánami, takže jsem si tam na chvíli sedl a pozoroval život místních lidí.
Potom jsem své kroky stočil k historickému středu města, které se podobně jako u nás hemží restauracemi, kavárnami a obchody se suvenýry. Sofie sama o sobě je ostatně Praze dost podobná, tedy co se těch obyčejných ulic v okolí centra týče; centrum bývá všude jiné.
Po nakoupení suvenýrů jsem se vydal k domovu a tam se to stalo. V jedné postranní ulici, v jedné bezvýznamné večerce jsem to spatřil. Starobrno! Lidičky, v pár městech už jsem byl, ale tohle mě šokovalo. Tak, jak se divil onen chorvatský celník mé cestě do Bosny, tak se já divím Starobrnu v zapadlé sofijské uličce. Pak jsem si utřel z vousů mlsnou slinu, došoural se domů a začal myslet na zítřejší cestu do Soluně.
S přáním všeho dobrého,
Tomáš Zeman
…protože můžu.