Den dvacátý a jednadvacátý – Mé šlapání po předcích a protimakedonské filipiky
Zabalil jsem si všechny věci, nechal klíče ve schránce a vyrazil k autu. Byl jsem trochu nervozní, protože jsem slyšel o pár nemilých věcech, které se staly v Sofii autům s cizí poznávací značkou. Mého švédského plnokrevníka jsem však našel v plné síle, a tak jsem začal plánovat cestu k Soluni – cestou jsem se ještě chtěl zastavit někde na venkově.
Osmdesát kilometrů za Sofií jsem sjel z dálnice a pomalu projížděl krajinou. Zase svítilo sluníčko a celý kraj zářil všemi barvami. Samozřejmě jsem i párkrát zastavil a dal se zase do kochání a focení. Hledal jsem nějaký lehce přístupný kopec, který jsem nakonec našel. Zaparkoval jsem, vzal si výstroj v podobě foťáku a začal šplhat. Žádný druhý Sinjal se naštěstí nekonal a nahoře se mi otevřela široká krajina s vesničkami na obzoru.
Pozorováním bych strávil celé hodiny, tak krásný pohled to byl. Už se těším, až fotky z foťáku budu doma v Praze probírat. Snad se mu do té doby nic nestane, ťuk, ťuk.
Duši jsem si pohladil, takže jsem zase slezl a pokračoval k Soluni. Hranici jsem přejel bez obtíží a pak se mi zjevila další země na mé trase, Řecko. K večeru už mě vítala má nová hostitelka a ukazovala mi, kde strávím dnešní noc. Večer jsem pak strávil přípravami na zítřejší významný český (československý) den.
Je 28. října roku 2018 a ČR dnes slaví významné jubileum – 100 let založení samostatného Československa. A já se procházím Soluní. Proč, ptáte se? Nebudu vám lhát, byl to tak trošku záměr. Když jsem cestu plánoval, uvědomil jsem si, že právě tento den budu pryč a vymyslel tento plán. Proč, ptáte se znovu? Protože kdo k nám na Moravu přinesl písmo a tím pádem prvopočátky kultury? Ano. Solunští bratři Cyril a Metoděj. Jejich význam pro naši zemi nemůžeme opomenout, a tak jsem toho využil.
Všechno mi vyšlo parádně, počasí bylo perfektní a já se procházel po místech, kde oni. Magický zážitek. Třeba jsem šlápl na stejné místo jako oni před skoro 1 200 lety, kdo ví? Samozřejmě by Soluň oba bratři asi už nepoznali, ale to mi vůbec nevadilo. Prošel jsem centrem města, jemuž dominuje Bílá věž, kolem které se pohybovali snad všichni obyvatelé Soluně.
Řekové totiž dnes také slavili, i když ne to samé – oni si připomínali nepodlehnutí italské nadvládě během 2. světové války. A tak nám nad hlavami prolétávaly i stíhačky, takže to bylo, jako bych slavil doma na Evropské třídě. Navíc jsem v jednom okně uviděl českou vlajku, což mě málem dohnalo k slzám.
Zpět k autu jsem kráčel podél pobřeží, které okupovala spousta překupníků s různým zbožím. Zastavil mě tam jeden chlápek, který tvrdil, že je z Jamajky a snažil se mi vnutit pestrobarevný náramek. A povedlo se mu to, takže si domů vezu typický řecký suvenýr – jamajský náramek.
Pak už jsem zase pokračoval v cestě, tentokrát do Atén. Cesta trvala přes 5 hodin, ale celá vedla po dálnici, což bylo vítanou změnou. Kolem 9. večer jsem zastavil na odpočívadle a začal připravovat auto na spánek, když vedle mě zastavili policisté. Mladí kluci to byli a dost podezřívaví. Vše by dopadlo dobře, kdyby se mě nevyptávali na to, kde všude jsem byl, a já jim nepověděl také o Makedonii. To policistům zahrálo na jejich notu, ale podařilo se mi to nějak zahrát do autu. Při jejich odjezdu jeden z nich stačil ještě dodat: ,,Makedonie je jen jedna.‘‘
Bylo to podruhé v ten samý den, kdy jsem narazil na ožehavé makedonské téma. Připletl jsem se totiž i k demonstraci ohledně sporného názvu Makedonie. Řecko se tímto názvem cítí uraženo, protože část Řecka se tak také jmenuje a Řekové trošku žárlí. Nebo to je naopak? Sám nevím. A asi to neví ani sami Makedonci a Řekové 🙂
S přáním všeho dobrého,
Tomáš Zeman
…protože můžu.