Dvaadvacátý den – S kozami se prostě spí nejlépe

Jestli se o Albánii říká, že je tam zmatek na silnicích, tak pak nevím, jak to nazvat tady v Řecku. Když jsem šel včera spát, parkoviště bylo totálně prázdné. Dnes po probuzení bylo plné palet se zbožím. A jak se jsem se blížil k Aténám, chaos narůstal. Zaprvé proto, že to je opravdu velké město, a za druhé tu na ulicích není žádné značení. Čáry ani pruhy jednoduše neexistují. Nevíte tudíž, jestli to jeden, dva nebo i tři pruhy; prostě silnější vyhrává. A zatřetí tu jsou všude skútry, známá to metla třetího světa.

Po nervy drásající jízdě jsem zaparkoval před sídlem dopravní společnosti, u níž jsem si zakoupil lístky na Krétu a zpět, vyzvedl je a šel na oběd. Ještě jsem si nakoupil zásoby, kdyby jim náhodou na ostrově došly, a za chvíli už jsem poprvé v životě stál na trajektu. Chvíli předtím jsem tedy trochu bloudil, ale takovouto obrovskou loď zkrátka nepřehlédnete.

V pro mě zcela novém dopravním prostředku jsem objevil restaurace, obchody a velkou místnost s barem, tzv. veřejný prostor, který je určen pro lidi jako já, kteří si nekoupili kajutu. Vzhledem k tomu, že je plná gaučů a křesel, dá se v něm 7hodinová cesta v pohodě přežít. Zhruba v polovině cesty jsem zase šel zkoumat a objevil jsem samotný vrchol lodi, na kterém byla další restaurace a také, pozor, bazén. A když už jsem byl nahoře, nemohl jsem si neužít další z výhledů. Znáte mě.

Loď dorazila na Krétu lehce opožděně v půl dvanácté v noci. Chánia ale leží na severu a já mířil na jih, takže mě čekal ještě zhruba 80kilometrový přejezd, a to bylo něco. Za celou cestu jsem potkal asi 3 auta a nějakých 500 ovcí a koz. Beze srandy. Kličkoval jsem mezi nimi jako mezi kužely a to už sranda byla.

K cílovému městu jsem sjížděl serpentinami a na jednom odpočívadle zastavil. V dálce svítilo město, nade mnou hvězdy a přede mnou v temnotě odpočívalo moře. Byl by hřích tady nestrávit noc! Usnul jsem tedy pod hvězdami, s vůní moře a cinkáním zvonečků koz všude okolo mě. Nádhera.

S přáním všeho dobrého,

Tomáš Zeman

…protože můžu.

Korekce a úprava textu: Miloš Fuciman