Den šestadvacátý a sedmadvacátý – Ospalá prohlídka Atén
Asi tak po hodině plavby už zůstalo vzhůru opravdu pár jedinců a mezi nimi samozřejmě i já. Spát se mi zatím nechtělo, takže jsem vylovil z batohu sluchátka, pustil hudbu a psal, psal a psal. Tyhle chvíle jsou k nezaplacení, půlka světa kolem vás spí a vy se necháváte unášet na tónech lahodící uším v doprovodu modrého inkoustu, který dává grafickou podobu myšlenek probíhajících v té leckdy prapodivné mysli.
Zdálo se to jako chvíle, ale najednou se v dálce za horizontem začalo objevovat první světlo. To mi nemůže uniknout, řekl jsem si. Popadl jsem cigarety a vyrazil do nejvyššího patra lodi, prošel kolem střešního bazénu a našel si místečko na pozorování začátku nového dne. Tohle si asi každý musí prožít sám, mohl bych tady tisíci slovy popisovat jaké to bylo, ale ani zdaleka bych se nepřiblížil vyjádření skutečnosti. Jelikož už jsme byli tak hodinu od Atén, tak se pod příchozím světlem naskytl pohled na plavidla kolem nás, které měly stejný cíl. Stál jsem tam, kouřil a pozoroval lodě i moře pod neuvěřitelným oranžovým rozbřeskem.
Když se začali kolem mě hromadit lidi, vrátil jsem se na své místo a jelikož jsem opravdu ani na chvíli nezavřel oči, padla na mě deka. Mohl jsem spát tak dvacet minut dohromady a přišlo hlášení konce naší plavby, sbalil jsem si věci a vydal se k autu. Trvalo to dalších patnáct minut, než jsem se dostal ven, ale potom už jsem znovu po pár dnech brázdil ulice Atén. Nebyl by dobrý nápad si někde odpočinout, jelikož by to po probdělé noci mohlo dopadnout fatálně a já toho chtěl ještě dost stihnout. Rovnou z trajektu jsem tedy zamířil k předem vyhlédnutému parkovacímu domu, odevzdal jsem klíče a dál už to bylo jen na mých nohou.
Být tady a nenavštívit Akropolis? Pohyboval jsem se asi tak kilometr od ní, takže nebylo pochyb, kam se budou ubírat moje kroky. Bylo kolem deváté ráno a fronta u pokladen už měla pár členů, avšak přistoupil ke mně muž, že si prý koupil se svými kamarády skupinový lístek a jeden mu dali navíc, tak jestli ho nechci za deset eur, chvilku jsem váhal, ale vypadal věrohodně, tak vlastně proč ne, vytasil jsem peníze a držel vstupenku. Tušil jsem, že to bude úmorné, a proto jsem se před vstupem občerstvil.
Proč já jsem tak důvěřivý blbec, přes to všechno, co za sebou mám? Ještě pořád vidím v lidech to dobré, ten lístek samozřejmě nebyl platný nebo přesněji řečeno už jednou použitý, dělal jsem však blbce a nakonec mě obsluha pustila na zaměstnaneckou kartu, no aspoň, že nemusím platit znova a hlavně stát frontu, která se každou minutou zvětšovala.
Pochodoval jsem po schodech a nejdříve spatřil Odeon, bylo sice ráno a ještě ke všemu listopad, ale byl jsem rád, když jsem se přes dav lidí dostal k pořádné fotce. Pokračoval jsem nahoru až k tomu největšímu Partheonu. Vskutku majestátní stavba, která vydržela neuvěřitelnou dobu, jistěže po rekonstrukcích, které probíhaly i teď, ale pořád je to neskutečné, jak dlouho dokázala odolat. Ostatně všechny stavby kolem jsou z dob dávno a dávno minulých, sahajících až do časů řeckých městských států, kdy spolu vedli veliké boje Sparta a právě Atény. Zde na tomto kopci se také mnoho bitev odehrávalo, a proto je toto místo velkým historickým unikátem a archaickou připomínku starověku. Není zde jen již zmíněný Partheon, za zmínky určitě stojí chrám Atény Niké nebo vyhlídka s řeckou vlajkou, odkud je vidět širé okolí a kde si uvědomíte, jak veliké Atény jsou, jelikož konec ani nezahlédnete. Prošel jsem vrch křížem krážem, fotil a pozoroval, ale pak jsem musel pokračovat, únava sílila a ještě chci stihnout pár věcí.
Sešel jsem dolů a vydal se k Hadrianově knihovně, kterou jsem lehce zkouknul, pokračujíc ke vchodu do jakéhosi parku. U vstupu za sebou jsem zaslechl slovenštinu a to konkrétně ,,co tam ti kokoti zas dělají“, musel jsem se smát. Vešel jsem na místo plné architektury s pro mě nejhezčí stavbou a to Héfaisteion. Nevím, proč mě tak zaujala zrovna tahle budova, ale opravdu tomu tak bylo, možná pro její polohu v parku nebo třeba pro její dosti zbídačený stav korespondující s dlouhou dobou její existence.
Pomalu ale jistě jsem začínal mít dost a se zbytkem sil se vydal k chrámu Dia Olympského, udělal pár nezbytných fotek a šel pro auto. Zamířil jsem k ubytování vyzvedl klíče, s tím, že si dám jen věci do pokoje a ještě půjdu něco zakousnout; jak bláhový jsem byl. Po bezmála třiceti hodinách v podstatě vzhůru a cca 25 nachozených km jsem si dovolil usnout..
Tak dlouhý spánek jsem snad ještě na cestě neměl, ale přišel opravdu vhod. Dnes mě čekal přesun z Athén do Skopje, kde už bude čekat můj spolupracovník. Celkově není co popisovat, prostě jsem asi 8 hodin jel v autě a potom přišlo přivítání, tak nezvyklé, jelikož se vídáme skoro každý den v Praze, ale tentokrát to bylo ve Skopje. Tak stejné a tak jiné, co vám takový výlet nepřinese, že?
S přáním všeho dobrého,
Tomáš Zeman
…protože můžu.