Den druhý a třetí – U silnice stál a Bosnou se kochal
K mému údivu jsem se neprobudil až tak rozlámaný, jak bych čekal. Dokonce jsem se ani neprobudil sám od sebe, ale vzbudilo mě slunce žhnoucí do oken mého Volva, které mě začalo pálit na obličeji. Vítaná to změna od prudícího budíku, volajícího do práce ve tři hodiny ráno!
Po chvilce jsem dokázal od sebe odlepit oči a uvědomil si, kde jsem – jen pár kilometrů od Slovinska! Rychle jsem do sebe hodil snídani a vrátil se k velkému problému, na který jsem přišel v noci. Jak sakra odendat tu zadní sedačku, která mi bránila v pohodlném spánku? Nakonec stačilo pár minut s klíčem na přezouvání gum a mé mistrovské dílo bylo dokonáno. Sedačka měkce přistála v kufru a já myšlenkami tlačil čas, abych svůj nově zvětšený prostor ke spánku v noci vyzkoušel. Ale k večeru bylo stále daleko, a tak jsem se lehce protáhl a vyrazil ke slovinským hranicím.
Jak jsem věděl, ve Slovinsku nejsou zrovna přívětivé dálniční poplatky, takže po překročení hranic jsem sjel na běžnou silnici. Místo online navigace jsem použil tu offline a byl jsem velmi zvědav, kam mě zavede. A nutno říct, že rozhodně nezklamala – jednou jsem špatně zabočil a silnici hned vystřídala cesta kvalitou srovnatelná cestě k nějaké lesní chatě, kam jsem se svým Volvem vešel jen tak tak. A přestože hlas v navigaci na mě štěkal, ať se obrátím a vrátím se na dálnici, to pro mě nebyla schůdná varianta. Přece mi nebude mou cestu určovat nějaký umělý hlas ze satelitu! A nelitoval jsem, nutno dodat, protože okolí města Maribor skýtá celou řadu krásných panoramat, na která jen tak nezapomenu a ke kterým se určitě jednou budu chtít vrátit.
Ale mariborské výhledy určitě nebyly cílem mojí cesty, a tak jsem se nakonec vrátil na silnici, která už byla postavena v 21. století. Ta mě nakonec zavedla až k chorvatským hranicím, kde na mě poměrně překvapivě čekala celní kontrola. Ne všude asi EU funguje tak, jak má… Nicméně jsem v kufru neměl ani migranty ani drogy, takže po pár chvílích už jsem si to drandil po chorvatské silnici.
Drandění po Chorvatsku přineslo i nečekané vzpomínky na dovolené s rodiči, kterých jsem tu zažil habaděj. Ale nyní jsem tu byl sám, úplně sám. Zvláštní, ale nakonec dobrý pocit! Zastavil jsem na prvním odpočívadle a na mapě vyhledal svůj cíl – autokemp Korita nedaleko Plitvických jezer. Kemp to byl zcela obyčejný, avšak útulný, a dokonce se sociálním zařízením. Víc nepotřebuji, takže když jsem k němu dojel a ubytoval se, nic mi nescházelo. Sice se už stmívalo a začala padat mlha, ale stejně jsem neodolal a vyšel jsem na procházku. I pár pěkných fotek se mi povedlo!
Můj první večer v Chorvatsku se pak nesl ve znamení velmi osvěžující sprchy, podobně osvěžujícího piva v místní přeplněné restauraci, kde jsem jen tak tak našel místo, a v neposlední řadě také psaní mého osobního deníku.
Ráno jsem si půlhodinku přispal, zabalil si své věci, zamával svým spoluosadníkům a během pár minut se ocitl na silnici vedoucí k Plitvicím. Jak by se dalo čekat, parkoviště u vstupu ke známým Plitvickým jezerům bylo natřískané k prasknutí, a to ani nebyla hlavní sezona, což mě však rozhodně nemohlo zastavit.
Návštěvníky parku – a tudíž mou maličkost – to ráno přivítalo vcelku nehostinné počasí. Bylo vyloženě lezavo a celým parkem se pomalu loudala mlha, takže jsem se vybavil mikinou a ušel 1,5 kilometru k širokému jezeru s přístavem. Na veliké mapě jsem si vybral turistickou stezku, která mě měla zavést i na protější břeh. Její součástí navíc byla i plavba lodí, čemuž jsem prostě nemohl odolat.
Plavba zabrala 25 minut, což mi poskytlo dostatek času i k řádné fotodokumentaci. Během plavby se i docela vyčasilo, takže když jsem vystupoval z lodi, slunce už začalo pražit. Naštěstí mám pod kloboukem, takže mikina zůstala spolehlivě na mém těle. Nejsem včerejší, no ne?!
Po vylodění jsem pokračoval po dobře značených stezkách, které v pravidelných intervalech doprovázelo cvakání mého foťáku. Kdo jste tam nebyl, asi neuvěříte, ale je to čirá krása – vodopády s průzračnou vodou, která byla domovem roztodivných ryb, to u nás prostě jen tak neuvidíte! Ale asi až po dalších 20 minutách přišel zlatý hřeb. Vodopád tak vysoký, že mi připadalo, jako by se samotného nebe dotýkal. Možná jeho výšku trošku přeceňuji, ale osobně jsem žádný takový v životě neviděl.
Poté stezka přešla ke strmému stoupání a pomalu začínalo být jasné, že mikina přestává být užitečná – dala by se ždímat. Avšak odměna na sebe nenechala dlouho čekat – krpál se mi odvděčil krásným výhledem na onen vodopád. Přiznám se, že na pár desítek minut jsem zapomněl na celý svět a jen se kochal. Když jsem se cítil plně uspokojen okolní krásou, sestoupil jsem zpět k jezeru, ale tentokrát ho obešel po svých.
Po hodině jsem došel k autu, kde jsem řádně vyčinil té proklaté mikině. Ano, mohla za to mikina, ne já, samozřejmě! Vyměnil jsem si oblečení za výrazně pohodlnější a vyrazil do chorvatského Knínu. Záměrně říkám chorvatského, protože jsem si vybral cestu, která nevedla přes Chorvatsko. Vzal jsem to totiž přes Bosnu, TU Bosnu, mou milovanou Bosnu, která mi už rok sedí pevně usazena v mé mysli a vzpomínkách. Lidé, kteří Bosnu znají jen ze zpráv, by se sem pravděpodobně nikdy nevydali, ale já už se s Bosnou poznal a byla to láska na první pohled. Čert vem Chorvatsko, čert vem Řecko, Bosna je klenotem Balkánu.
Na hranicích to však vypadalo na neopětovanou lásku. Pohraničníci mi totiž přikázali zajet ke kraji, což jsem velmi nervózně udělal. Po chvíli začala zevrubná prohlídka, která neušetřila žádnou část mé výbavy – tašky, batohy, osobní čichání k cigaretám (vážně!), nic neuniklo jejich pozornosti. Chvála bohu, že mi nerozebrali auto, i když to tak chvíli vypadalo. Nezabralo ani moje upozornění na to, že jsem pouhý turista a v jejich zemi se zdržím jen do večera. Po půlhodině nakonec usoudili, že jsem opravdu tak slušný chlapec, jak vypadám, a propustili mě ze své intenzivní a především nechtěné péče.
A pak jsem byl doma. Stačilo vyjet, sjet a znovu vyjet pár kopců a jako na dlani jsem to před sebou uviděl. Bosna! Má slovní zásoba nestačí na to, abych popsal její krásu. Je to taková nádhera, že ani nemyslíte na focení. Nechcete fotit, chcete jen obdivovat. Přejete si tu žít, procházet se po místní krajině, na tom kopci tamhle vídat východ slunce a na onom o kousek vedle zase pozorovat jeho krvavý západ. To, co jsem chtěl, zůstalo v mé hlavě; někdy prostě všechny ty kamery a foťáky ruší opravdový zážitek.
S vypětím všech sil jsem nakonec pořídil pár fotek i videí, ale Bosna je jednou z věcí, které zkrátka musíte vidět na vlastní oči. Jen stojíte, díváte se, kocháte se…. A nic jiného nepotřebujete. Veškeré chytré technologie jsou tu jen na škodu.
A aby bylo jasno, to není jen tak nějaký ojedinělý moment. Jel jsem Bosnou takřka 150 kilometrů a ani na chvíli jsem se necítil jinak. Ale nakonec jsem se znovu ocitl u hranic a kouzlo postupně vyprchalo. Všiml jsem si totiž, že mi auto hlásí nedostatek potravy a soustředil jsem se tak především na asfalt před sebou. Na tomto hraničním přechodu už stačilo jen stáhnout okénko, zamrkat na slečnu a znovu jsem se ocitl v Chorvatsku. Nabral jsem směr na Knin, kde mám dle plánu strávit 3 noci, a svou životní lásku jsem nechal bezpečně ukrytou za horami. Však já se k Tobě ještě vrátím, pomyslel jsem si s pohledem upřeným do bočního zrcátka.
S přáním všeho dobrého,
Tomáš Zeman
…protože můžu.