Den osmadvacátý a devětadvacátý – Skopje vol.2
Známé místo, známý kraj a milí lidé. Co víc si můžete přát na poslední dny dovolené. Při snídani jsme s mým spolupracovníkem Goranem vymýšleli plán dne, ten se začal velice brzy rýsovat, jelikož mým přáním bylo shlédnout utkání fotbalové makedonské ligy. Věděl jsem již dřív, že dnes bude hrát místní Vardar Skopje, ale tak nějak se mi to vypařilo z hlavy, ani jsem totiž nevěděl jestli to stihnu, nicméně vše dopadlo velmi dobře a duel měl začít za pár hodin, tak nebylo co řešit. Vardar Skopje je jeden z nejlepších a nejúspěšnějších fotbalových klubů v zemi, svoje domácí zápasy hraje na novém stadionu, který se postavil především pro reprezentaci a různé jiné kulturní události. To bude zážitek, pomyslel jsem si.
Kolega zavolal taxi a za pár minut jsme brázdili ulice města. Goran, bývalý taxikář a hlavně zdejší rodák, se pustil se svým soukmenovcem do řeči. Jejich jazyk je velice podobný našemu, a tak nebylo těžké rozklíčovat pár slovíček. Pochopil jsem, že se baví právě o zážitku a o tom co nás čeká. Po chvilce se docela mladý taxikář začal smát, potom už jsem moc nerozuměl, ale tušil jsem, že je zle, jelikož Goran úpěl. Nakonec z něho vypadlo, že se sice hraje, ale jinde, jelikož by prý klub musel platit velkou sumu za pronájem stadionu. Takže jeho domácí zápasy probíhají v nějaké vesnici kousek za Skopje a tady se sehrávají pouze velmi důležitá utkání. Kurvadrát, blesklo mi hlavou a nastalá skutečnost mě velice zamrzela; chtěl jsem totiž za svou dovolenou stihnout víc než jen jeden fotbalový mač, ale co už. Musí se pracovat s tím co máte. A tak jsme se po krátké domluvě shodli, že navštívíme zoologickou zahradu, což byla myslím vskutku důstojná náhrada. Zoo mám ve své sbírce taky docela dost, tak proč ji nerozšířit.
Cena vstupu se té pražské docela vysmívá, ale potom pochopíte proč. Nevím, jestli je to pravidlem, ale dnes byla zahrada plná přistěhovalců z Albánie, kterých je v hlavním městě, respektive v celé zemi, až 25 procent. Taky si v roce 2016 vymohli svá práva, určité procento musí být zastoupeno v úřadech nebo ve vládě. A co na to Makedonci? Zeptejte se jich sami, někomu je to jedno, někomu ne. Každopádně jsme se vmísili mezi ně a hned po pár metrech radši zašli na pivo. Goran obvolal dcery a domlouval nějaké večerní posezení. Posilněni dobrým makedonským pivem jsme se vydali brázdit zoo. Bylo vidět, že se snaží zahradu vylepšovat, to mi potvrdil i kolega, že přišel kdosi a ten sype peníze. Nechtěl bych nikoho urazit, ale je to asi málo. Výběhy malé, zvířata ve viditelném stresu s málo rozptýlením. Určitě nechci soudit, nevím kdy s obnovou zoo začali, takže mohou být na začátku, ale jedno vím určitě, čeká je mnoho práce. Abych nebyl jenom negativní, tak výběh třeba takových slonů byl velice solidní, možná trochu malý, ale solidní! Jedna věc mě vytáčela doběla, proto jsem vlastně na začátku odstavce zmiňoval Albánce. Na všech výbězích, opravdu na všech byla cedule, která důrazně upozorňovala, abychom nekrmili zvířata, ale ty hovada jim házeli křupky, chápete to? Křupky! Stávalo se tak v podstatě všude. Abych nevypadal jako rasista, tak i kdyby to dělali Makedonci nebo vlastně kdokoliv jiný, byl bych stejně naštvaný, bohužel podle jazyka jsme poznali, že jde o ně. Situace se tak vyostřovala, že mě po asi hodině a půl musel Goran vyvést, protože tušil, že bych mohl za pár minut bouchnout a ztropit nepříjemnou situaci.
Svět venku mimo zahradu byl o poznání příjemnější a hezčí. Chodili jsme křížem krážem a kolega mi ukazoval nejrůznější místa, taková malá exkurze do duše města a to já mám vskutku rád. Náš cíl byl na jakémsi náměstí, kde byli tři hospůdky, jak Goran říkal, ty nejlepší a hlavně místní. Všude bylo plno, ani jedna volná sedačka, velmi divný stav, když pomyslíte na to, že v Makedonii není moc práce a hlavně velmi malé platy, nicméně po rychlé makedonské konverzaci jsme vyfasovali stůl. Po jednom pivu a pár rakijích se k nám připojili Goce a Sandra (dcera Gorana s přítelem) a večer se rozjel. Takovouhle plejádu dobrého jídla a pití jsem nečekal, měli jsme plný stůl, že už by se další talíř nevešel a všechno bylo výborné. To všechno, co jsem při dosavadní cestě nesnědl, jsem dohnal tento večer.
Druhý den ráno po probuzení se mě Bety ptá co si dám k snídani. Trochu jsem se pousmál a zakroutil hlavou, že opravdu nic. Byl jsem stále docela přecpaný, a tak mi postačila cigareta a kafe. Dneska se mnou má Goran svoje plány, chce mi ukázat starý bazar, což je něco jako tržiště, ale velmi rozsáhlé a jak pravý název, staré. Dobrá, nemám vůbec nic proti. Ještě před tím než jsme vyrazili na prohlídku, jsem dal auto ke kamarádovi Gorana na takovou menší prohlídku před cestou zpět.
Starý bazar je opravdu krásné místo plné historie, jistěže to většinou nejsou originální kousky, ale na druhou stranu srovnávat to s věcmi z naší tržnice je okázalé. Dokonce se dají najít uprostřed všeho toho „zmatku“ velice hezké obchůdky. Není to ani tak zbožím či různým jídlem zde nabízeným, jde spíš o tu atmosféru, o tu architekturu, o možnost procházet se místem, kde se někdo jiný procházel už třeba ve 12. století. Dýchá to na vás všude, je jen škoda, že tohle místo, Makedonii či v podstatě celý Balkán málo lidí procestuje, pochopí.
Následoval nákup zdejších suvenýrů, no suvenýrů… Spíše věcí, které se dají vypít nebo sníst. Potom jsem kolegu poprosil o jednu netradiční věc. Chtěl jsem k místnímu holiči, ano je to blbost, ale trochu jiný zážitek, obecně mám stříhání rád, přináší mi to uklidnění a nemohl jsem si nechat ujít tuto návštěvu v cizí zemi. Jako náhodou měl Goran známého kadeřníka, znal snad už i jeho tatínka a ten mi splnil další položku přání. Pecka.
Večer jsme strávili u Bety doma, kam přišli znovu Goce a Sandra. Pivo a rakije byly hlavním doprovodem a pro mě i tak trošku zakončením nejen pobytu ve Skopje, ale celé mojí cesty, která se rozjížděla pomalu aby nakonec uběhla neuvěřitelně rychle. Teď už jen zpět.
S přáním všeho dobrého,
Tomáš Zeman
…protože můžu.