Den sedmý a osmý – Bosenské sonety a harmonie v Sarajevu

Vzbudil jsem se později, než jsem chtěl, ale čas mě teď moc netrápí. Rozloučil jsem se s paní domácí i jejím manželem, odmítl jejich pozvání na kávu a vyrazil na dlouhý přejezd, který mě čekal. A kam? No kam asi, do Bosny!

Na hranicích mě trochu zaskočil chorvatský celník, který nechápal, proč bych proboha měl chtít jet do Bosny. Ale náladu mi spravil jeho bosenský kolega, který si mě pamatoval z minulého přejezdu a vyměnil si se mnou pár úsměvů. A tak jsem znovu vyjel pár kopců za hranicemi a zase jsem byl doma. Opět jsem jel tou krajinou, která tak učarovala mému srdci, avšak dnes se skrývala v mlze. Asi se styděla.

Víte, Bosna je totiž jako krásná žena, která ví o svých kvalitách, ale zbytečně je nedává na odiv. Čeká a s přicházející důvěrou lehce odkrývá své křivky a koketuje, zatímco vaše fantazie hoří v plamenech. A když vám začne věřit úplně, otevře se pro vás v celé své kráse i nahotě a vy jen plujete na oněch křivkách a vaše duše se nemůže nabažit té výjimečnosti…

Přesně tak to bylo i v tento moment. S každým dalším kilometrem jsem nevěděl, kam se otočit dřív. Foťáky i kamery byly už rozžhavené doběla, ale tady to je stejně zbytečné. Elektronika nikdy nezachytí to samé, co vaše oči. Rozlehlé pláně se střídaly s lesy a občas i nějakými domy, které ale okolní krásu nijak nerušily; naopak jí dodávaly život. Mohl bych takto jet stovky kilometrů a nikdy by se mi to nezajedlo! Když jsem Bosnou projížděl minulý rok od východu k západu, netušil jsem, že je malebná úplně všude. Ale jak jsem nyní poznal, byla.

A to i v centrální části, kterou jsem ale už ani nefotil – musím si něco nechat jen pro sebe, koneckonců je to v tuhle chvíli moje holka a vy nemusíte vědět všechno. Vám se sice také může otevřít, ale to vyžaduje důvěru. Není to žádné lehké děvče a je jen na vás, jak moc se budete snažit.

Nicméně kilometry přibývaly a za rohem už na mě čekalo Sarajevo. Našel jsem svůj kemp, rozměnil peníze, nakoupil zásoby a po zbytek večera vstřebával tu krásu okolo.

SARAJEVO

Zase ráno, volný den bez přejezdu a Sarajevo co by kamenem dohodil. Po hodince po probuzení už jsem stál v pevnosti nad Sarajevem a, panečku, to byl pohled! Přesně tyhle vyhlídky zbožňuji. Na jedné straně klikatící se krajina, na straně druhé široké město, kam oko jen dohlédne. Samosebou mi nestačilo jen pár fotek, a tak jsem v pevnosti strávil podstatně více času než běžný turista. Fantazie. Ze zasnění mě vytrhlo až zasténání žaludku, který jsem po chvíli utišil v nedaleké restauraci.

Pokračoval jsem v cestě a nechal nohám volnost, protože v Sarajevu už jsem byl. A tak jsem jen bloumal ulicemi a užíval si atmosféru Staré čtvrti, ve které se střetávají čtyři náboženství – z minaretů se ozývá volání určené muslimům, vedle minaretu si to vesele štráduje křesťan a opodál Žid prodává své suvenýry ortodoxnímu katolickému Srbovi. Samozřejmě ne vždy to tu bývalo takto harmonické, ale teď jsem si tu jen tak chodil, nechal svá ústa se usmívat a zkoumal město. Kolikrát se toho o okolí dozvíte víc, když jen tak necháte hromadit kroky, než během prohlídky s průvodcem.

A ještě v něčem byl dnešek výjimečný. Všude po městě a v jeho restauracích seděli lidé oblečení do zelených fotbalových dresů. Ano, dnes večer měl bosenský národní tým v Sarajevu přivítat Severní Irsko. Původně jsem měl v plánu tento zápas navštívit, ale až do včerejška jsem nesehnal lístky, takže jsem na to přestal myslet. Jenže moje nohy mě jako zázrakem zanesly až k ulici, kde sídlí bosenská fotbalová asociace. Zeptám se? Ale čert to vem, proč ne! Vešel jsem tedy dovnitř a pán, co vešel se mnou, na mě najednou vyvalil lístky. Ha, takže ještě jsou, pomyslel jsem si. Pán mě potom ujistil, že lístky jsou v pořádku, a tak jsem si jeden koupil. Na takovém zápase přece nemůžu chybět!

V půl osmé večer už jsem stál nastoupený ve frontě u stadionu a čekal mě vrchol sarajevské návštěvy. Hrálo se na domovském a krásném stadionu Železnjičaru. Všude bylo samozřejmě plno lidí i policejních zátarasů a já na své místo proklouzl až za dobrých třicet minut. Sedadlo jsem měl šikmo za bránou a s perfektním výhledem na plac, přímo vedle mě však byl místní kotel, jak jinak. Ujišťoval jsem sám sebe, že bát se nemusím. Pak mi ale došlo, že když se mě někdo na něco zeptá a já odpovím anglicky, mohli by mě považovat za Ira! A tuto myšlenku by jistě podporovaly i moje blonďaté až rezavé vlasy! Zmlátí mě za to, že jsem jim vlezl do sektoru?

Tato myšlenka mě zaměstnávala pěkných pár minut, ale pak už začal fotbal, který mi jiné myšlenky rychle vyhnal z hlavy. Atmosféru i choreo mají místní fans zvládnutou na výbornou, k tomu se přidalo i vítězství 2:0 a vzduch naplnilo veselí. Přese všechny věci, které se o místních vyprávějí, nakonec nenastaly opravdu žádné potíže. A jak jinak zakončit Sarajevo než na fotbale? No nijak, přece! Díky, Sarajevo – výjimečný večer ve světovém městě.

S přáním všeho dobrého,

Tomáš Zeman

…protože můžu.

Korekce a úprava textu: Miloš Fuciman