Den třicátý a jednatřicátý – Návraty domů
Vyzvednutí auta, rozloučení se s přáteli ve Skopje a vydání se na dalekou cestu; to bylo náplní dalšího dopoledne.
Jak jsem přejížděl přes mnohé horizonty, přehrával jsem si všechny ty zážitky a dobrodružství, která mě potkala. Nechával jsem je proudit hlavou a zlepšovat tu stále stejnou písničku dálnice přede mnou.
Jel jsem bez přestávky osm hodin a v půl desáté byl na rozmezí Maďarska, Slovenska a Rakouska. Tisíc kilometrů za mnou a zhruba 350 přede mnou. Pohrával jsem si s myšlenkou, že si odpočinu, dám si kafe a cestu dokončím ještě dnes, ale nakonec zvítězil zdravý rozum a v klidu jsem se vyspal.
Brzo ráno mě probudilo troubení kamionu, ale dnes mi to vlastně vůbec nevadilo. Provedl jsem nezbytné ranní rituály a znovu nastartoval auto. Jak se krásně jede, když je člověk odpočinutý! Za pár hodin už jsem projížděl Brnem a za dalších pár jsem už stál na kopci ve vesnici, kde bydlí moji rodiče. Udělal jsem poslední fotku a vydal se k nim. A jako všechno v životě jednou končí, tak konec mého road tripu nastal právě zde.
Ze začátku cesty jsem se čehosi bál, něco mě pořád drželo stranou, nevím asi strach, ale pak, řekl bych, že na Sinjalu, se to zlomilo a já se tak nějak otevřel dobrodružství. A je to pravda jak se říká. Tohle už mi opravdu nikdo nevezme!
Omlouvám se všem, kteří to čtou, že mi tak dlouho trvalo dokončit tyto zápisky, ale jak se říká, pozdě, ale přece. Doufám, že jsem vás neodradil a občas se sem juknete, jestli pro vás nemám něco nového, děkuji všem.
A úplným závěrem pro milovníky statistik:
- 5 725 kilometrů celkem
- 11 států projeto
- 9 měst navštíveno
- 5 nových hlavních měst
- 4x plavba trajektem
- utraceno 51 000 Kč
- nezdolání jedné hory
- zdolání nejjižnějšího cípu Evropy
S přáním všeho dobrého,
Tomáš Zeman
…protože můžu.